Figaro při svatebním pochodu občas zaškobrtne, ale rozhodně není na kolenou ani K.O.
Opera není skanzen, který je potřeba chránit v nezměněné podobě po stovky let. Národní divadlo se vydalo cestou modernějšího a inovativního provedení notoricky známých děl. Ovšem, jak ukázala nová premiéra Figarova svatby uvedená ve Stavovské divadle, není to cesta hladká a bez několika zaškobrtnutí, nicméně tvůrci i všichni herci ji ustáli celkem zdařile.
Hudba a libreto pochází přímo od géniů Mozarta a Da Ponteho, na tom nelze nic měnit ani se o díle nějak kriticky rozepisovat způsobem, který by přinesl něco nového. V případě režisérky Barbory Horákové Joly to ovšem neplatí a dočkáme se i nových či lépe řečeno přidaných hudebních prvků. Nejde sice o nějaké větší předělání, ale o krátké hudební motivy vložené přímo v ději, které se občas povedly, většinou však nikoliv. Zatímco Almavivův svůdný příchod proložený tangem nepůsobí ještě tolik rušivě, následně se místy ozývají umělé tóny jako z akčních her počátku 90 let. Navíc muzikant, lépe řečeno jakýsi potulný hudební univerzál, je na jevišti zastrčený dosti bokem, takže pro dobrou polovinu publika je neviditelný a jeho klávesy tak zní odkusy shůry. V jiný moment se zase prochází po jevišti, ovšem na akordeon zahraje jen dvousekundový úryvek a zase pomalu odchází, takže jeho pochod spíše ruší a působí jak zbytečné režisérské gesto v duchu co kdybychom tam něco plácli.
foto: Ilona Sochorová
Zajímavější hudební čísla jsou v pauzách mezi akty při stažené oponě, která jsou tedy zjevně "mimo operu" a vyplňují jinak hluchá místa. Zde je potulný hudebník doprovázen i herci a zejména druhá pauza v kombinaci Cherubína, Barbariny a italské verze Paint it Black od Rolling stones je zdařilá. Dojem kazí celkem zbytečný detail, kde Cherubín pouze imituje hru na elektrickou kytaru a při tom předvádí tak pantomimické pohyby, že to celé vystoupení od originálního počinu posouvá spíše k parodii. Přitom Barbarina to s publikem umí a roztleská si celé divadlo, jak na koncertě.
Navíc tyto pauzy jsou doprovázeny i originální černobílou videoprojekcí na oponě. Nejprve vidíme příběh ze života Almavivy a hraběnky, o jejich svatbě, o potraceném dítěti i to jak se s tímto traumatem každý z nich (ne)vypořádal. Druhé video ukazuje Figarovy prožitky a zranění ve válce a i to jak jej osud zavedl do služeb Almavivy. Tato videa tedy doplňují děj a přidávají mu na plasticitě, zejména díky tomu, že se s motivy z videí dále pracuje. V hraběnčině árii je přítomný dětský obleček, který nakonec zapálí, a zaroveń to vše o něco lépe vystihuje popis a genezi jejich manželství. Ve čtvrtém jednání vstupuje do hry i Figarovo válečné zranění a jeho životní příběh dává smysl i při slávné árii "No piu Andrai", kde Figaro Cherubínovi popisuje, co ho čeká na vojně. Figarova videoprojekce se sice objeví až po této arii, ale o to více je zajímavé se v duchu vrátit zpět a zamyslet se nad některými detaily.
Největší otřes zažila scénografie, kostýmy a pojetí jednotlivých osob. Z hraběte Almavivy je místo aristokrata realitní magnát, Figaro a Zuzana nejspíše jeho zaměstnanci, což není ale zcela zřejmé. Bohužel tímto posunem celé uvedení ztrácí na logice a konzistentnosti. Dochází tak k absurdním situacím, kdy se zpívá "zde na zámku" zatímco postavy běhají mezi maketami domků jakéhosi satelitního městečka. Nebo když Figaro a sbor chválí hraběte za zrušení práva první noci a na jevišti probíhá charitativní akce, kdy magnát rozdává jídlo (nejspíše) bezdomovcům. A o tom proč má realiťák vlastní armádu a nařizuje kdo tam bude sloužit (Cherubínovi), proč soudí spory o dodržení smlouvy, nebo proč povoluje kdo si koho může vzít, asi lépe ani přemýšlet.
foto: Ilona Sochorová
Když opustíme nudné a vizuálně dosti laciné městečko prvního jednání, je dále již scéna mnohem zajímavější, svatební dort je natolik dominantní, že celé jednání utáhne sám a i les podivných houbiček, nahrazující zahradu ve čtvrtém jednání, poskytuje dostatek místa pro spoustu komických situací a schovávaček. Místy je scéna doplněná i vhodně projekcí virtuálních zdí zámku, které tak dokresluje scénu se zamčenými dveřmi v hraběčině pokoji. Zde se bohužel opět vyskytují další nelogičnosti s tím, že osoby zamčené v kabinetu se dále volně pohybují po scéně a interagují s pokojem, berou si z něj židle nebo vstupují na scénu přes "zeď".
Videoprojekce se objevuje i v průběhu opery a podobně s jako hudebními vložkami, některá videa prochází hladce, zato u jiných jde o taková zaškobrtnutí, že nejsou ani na kolenou ale rovnou ryjí držkou v zemi. Pozitivně hodnotím ty projekce, jež vhodně podpoří atmosféru a dokreslí děj, ale zároveň netáhnou k sobě celou pozornost. To se povedlo při již zmíněné Figarově "válečné" árii Cherubínovi, kde běží jen černobílé obrysy bitevního pole s výbuchy. Nebo při několikanásobné svatbě, kde na projekci jsou jména svatebčanů jako balonky. Občas ale projekce nabírá formát ohyzdných internetových meme, kde se objeví obrovská Almavivova hlava s východem slunce za hlavou a animací znázorňující krmení (to při scéně charity s bezdomovci). Celé to pak působí spíše jako severokorejská propaganda. Nebo při scéně s odhalením Figarových rodičů, kde je batole s dospělou Figarovou hlavou a opět s trapnou animací. Tyto momenty mi zcela brali pozornost a nutili přemýšlet co to sakra je, proč to tam vůbec je?
A v jiné momenty dvakrát proplula u stropu maketa ryby. Asi ploskozubec alias papoušcí ryba, tak asi proto umí létat. Zato hlavní motiv z plakátu - banány - jsem nepostřehl nikde.
Zpěv jednotlivých představitelů hodnotím kladně u všech osob, odvedli výbornou práci, i když jim to někdy režijní záměr moc neusnadňoval. Ono asi zpívání v leže, když na vás leží partner při znázorňovaném milostném aktu, nebude nic jednoduchého. Ale zejména Zuzanka se s tím popasovala výtečně a Jekatěrina Krovětva tak předvedla perfektní debut v Národním divadle. Celkově tak všichni herci vzdali hold původním tvůrcům a pěvecká složka představení jasně dominovala.
Pokud tedy chcete vidět klasickou operu, ideálně v parukách, tak se Stavovskému obloukem vyhněte a raději si pusťte v televizi Amadea. To ostatně představitelé Národního divadla deklarovali celkem jasně předem, že klasika rozhodně nebude. Celková snaha o modernizaci představuje posun a jistě jsme se z 18. století posunuli dále, bohužel to na mě působilo, že jsme zaparkovali na počátku 90. let. V době kdy začínala TV Nova, běžely estrády s lacinými kulisami a trapnými tanečky, veřejnost koukala na Dallas s magnáty s kovbojskými klobouky, a počítačové hry se hrály na arkádových automatech. Do této doby by hra vizuálně zapadla dobře a působila současně. Škoda, že těch posledních 30 let už se překročit nepovedlo. Za odvahu a inovační směr však nelze tvůrce podrobit zcela spalující kritice, spíše popřát a doufat, že příště se to povede dotáhnout až do současnosti. Při tom je jasné, že to v Národním umí, jak jsem se přesvědčil při Turandot a Armidě, které byli scenograficky a vizuálně modernizované takovým způsobem, že to ve mně zanechalo hluboký dojem i po několika měsících.
Po shlédnutí jsem si vzpomněl na slavný výrok Antoine de Saint Exupéryho "Dokonalost není, když už nejde nic přidat, ale když už nejde nic ubrat." Škoda, že režisérka a tvůrci na tento výrok nevzpomněli a neodolali nutkání naplácat do hry navíc úplně zbytečné detaily. Výhodou je, že se dají celkem jednoduše vyignorovat. Pokud chcete vidět modernizované představení a zejména skvělou hudbu i zpěv, tak se vám může nový Figaro líbit. Je k tomu však potřeba přistupovat s otevřenou myslí (a filtrem na nesmysly) a můžete odcházet s příjemným pocitem, lehkým úsměvem a dobrou náladou.