Dovedete si představit divadelní představení, které se odehrává během pouhých čtyř minut – od 8:51 do 8:55 – neustále dokola a přitom pokaždé jinak? S tímto nápadem přichází inscenace 100 songů, která na scéně představí dvacet sedm postav, ztvárněných patnácti herci. Každá postava má svůj příběh, svůj úhel pohledu, svůj song, své místo ve vlaku života. Všichni se během pár minut potkávají na vlakovém nádraží a postupně se dozvídáme jejich příběhy - kdo předtím zažil ranní sex nebo manželskou hádku. Kdo jede pohřbít dítě. Kdo možná nestihne vlak.

Hlavní roli zde má slovo. Příval slov. Stovky slov ze všech stran a úst. Někdy jednu postavu ztvární jediný herec, zatímco jiný ji komentuje; jindy se role chopí více herců najednou a postupně si předávají její repliky. Na první pohled se to zdá jako příval emocí a vjemů – mozaika, ve které je obtížné se napoprvé zorientovat. Poměrně rychle jsem se však naladil na rytmus a jazyk inscenace. Poodbně jkao kydž se oko a msyl přisůpzobí chaocitméku txetu a dákoží jej plnyule čsít, přesdtáevní začne být přehlednější. Pořád tomu vládnou slova. Spousta slov. I přes kvalitní tempo se však dynamika místy zpomaluje. Stejné hádky, opakované dialogy či scény postupně ztrácejí na síle – šálek padá podruhé, potřetí, postavy opakovaně stejně pobíhají po scéně, hádají se o žánru romantické komedie. A pak to přichází znovu. Přesto některé momenty zanechají nezapomenutelný dojem – například farář, který jede pohřbít dítě a zápasí s pochybnostmi o víře, nebo manželka, která je nevěrná s nejlepším přítelem svého muže, což se dozvídáme jen suchým konstatováním jiné postavy. Slova zde mají moc tvořit i bořit vše.
A pak přijde okamžik 8:55 – čas, o kterém nikdo nechce mluvit. Vždy, když se k němu postavy přiblíží, jejich slova vrátí čas o několik minut zpět, a celý příběh začíná znovu. Jako by to, co se v 8:55 stane, bylo příliš těžké vyjádřit slovy. Ale všichni víme, co se stalo, a není potřeba situaci explicitně pojmenovávat. Jako by v tu chvíli zaznělo 100 songů najednou.
Oceňuji, že přestože je inscenace někdy velmi přesná v popisu, stále nechává divákům dostatek prostoru pro vlastní interpretaci. Sledujeme zde živé postavy, nebo jsou už všichni mrtví? A kdo nakonec spáchal ten teroristický útok? To je na vás. Záleží na tom, co vás upoutá, co ve vás rezonuje, která slova se vám zdají podezřelá – zda arabská kniha, nebo archanděl Gabriel a nebeští jezdci nebo něco jiného…

Hudba tu nefunguje jen jako doprovod; spíše se proměňuje ve skryté sdělení, které postavy spojuje i rozděluje. Každá má svou píseň, kterou se připomíná, a opakující se melodie jako 'Betty Davis Eyes' rezonuje jako ozvěna vyřčených i nevyřčených myšlenek. Díky autorské licenci si tvůrci mohli dovolit kulturně specifické úpravy, a tak uslyšíte i Marii Rottrovou nebo Katapult.

Foto: Martin Špelda

Atmosféra divadla dosahuje vrcholu díky důmyslné scénografii – replika kavárny a šatny z budovy Nové scény vtahuje diváka do známého prostoru, jen s tím rozdílem, že tentokrát sleduje poslední čtyři minuty života postav na "té druhé straně. Člověku to dost připomene, jak snadno se může stát, že sedí špatně.
Za čtyři minuty se dá stihnout spousta věcí: poslechnout si song Betty Davis Eyes, natáhnout čas na hodinu a čtyřicet, nebo si přečíst jednu recenzi. Tato má 560 slov, takže při průměrné rychlosti čtení 140 slov za minutu ji zvládnete přečíst za 4 minuty.

0:05 Konec